Barvínek menší (Vinca minor) – známe ho pod lidovým názvem „brčál“. Koberce této rostliny můžeme najít po celé délce potoka. Nádherně modré květy vykvétají brzy z jara mezi špičkami brčálově zelených listů. Je mírně jedovatý a v léčitelství se již nevyužívá. Dříve byl často pěstován v zahradách na zastíněných místech, kde se jiným rostlinám nedařilo.

Bika ladní (Luzula campestris) – rostlina trávovitého vzhledu. Patří však mezi sítiny. Lidově se jí říkalo „čertík“ nebo také „kominíček“. Nemá praktický význam. Je to jedna z nejraněji kvetoucích rostlin v jarních trávnících. Semeno obsahuje „masíčko“, lákající mravence.

Blatouch bahenní (Caltha palustris) - rostlina míst s vyvěrající vodou. Rovněž mírně jedovatá,  jako většina pryskyřníkovitých. Šťavnaté zelené listy a zářivě žluté květy  při procházce nemůžete přehlédnout.

Bršlice kozí noha  (Aegopodium podagraria) – nejrozšířenější mrkvovitá rostlina vlhkých míst, okrajů zahrádek a řídkých porostů listnatých stromů. Rozmnožuje se především podzemními oddenky. Má specifický zápach a mylně je lidmi považována za jedovatou. Využívala se v lidovém léčitelství na uklidňující obklady, ale i do polévek a zeleninových salátů. Bývala oblíbeným krmivem pro králíky.

Černohlávek obecný (Prunella vulgaris) – roste na vlhčích travnatých loukách, dříve léčivka, dnes již bez praktického významu.

Česnáček lékařský (Alliaria petiolata)  - příbuzný naší řepce olejce. Je významnou jarní léčivkou. Při rozemnutí listů výrazně voní po česneku. Obsahuje léčivé látky a hodně vitamínu C, takže spolu s dalšími je vhodný do směsi jarních zeleninových salátů.

Česnek medvědí (Allium ursinum) – jedna z nejvýraznějších jarních bylin. Je uváděno, že ji lze zaměnit za smrtelně jedovatou konvalinku vonnou, ale konvalinky nikde kolem našeho potoka nerostou. Rozpoznání je snadné podle typické česnekové vůně a chuti  šťavnatých listů. Je vynikající v jarních salátech, pomazánkách i polévkách. Můžeme ho uchovat zamrazením nebo v podobě pesta se solí a olivovým olejem. Má výrazné všestranné léčivé účinky. Je to prostě naše super jarní bylina a neměli byste ji opomíjet. Listy je však třeba trhat opatrným vykroucením, aby jich část zůstala pro výživu cibulek. Pak se z rostlin budeme těšit ještě desítky let. Roste po celém toku potoka, místy dominantně.

Čistec lesní  (Stachys sylvatica) – roste v listnatých lesích, na mýtinách, ve vlhku. Dříve byl využívaný k zastavování krvácení, dnes už praktický význam nemá.

Devětsil lékařský (Petasites hybridus) – vyskytuje se na blátivých místech a podél vodních toků. Využití v léčitelství  může uplatnit jen odborník, neboť jeho nadměrné využívání může způsobit rakovinu. Lze však využít jeho hojivé účinky při odřeninách a úrazech kloubů formou zábalů do listů této rostliny. Má v pozdním létě ze všech rostlin rostoucích v Kujavách největší listy.

Heřmánek terčovitý  (Matricaria discoidea) – jedná se o jednoletou bylinu i ozimého charakteru. Pochází z východní Asie. U nás byla poprvé zaznamenaná v r.1853. Rozšířila se tak, že dnes je poměrně závažným plevelem okrajů polí. Dříve se jí říkalo „kamilky“ a používala se ve formě čajového nálevu k mytí vlasů, ale také  jako náhrada heřmánku pravého.

Hluchavka bílá (Lamium alba) – nektarodárná bylina, roste při okrajích cest, plotů a všude na vlhčích místech. Je léčivá. Květ je nutno sušit rychle, aby nezhnědnul. Je součástí průduškových čajů, nať se používá do koupelí při hemoroidech.

Hluchavka nachová  (Lamium purpureum) – má podobné léčebné účinky jako hluchavka bílá. Roste na chudých plochách, náspech, ale i v polích, kde patří mezi hůře ničitelné  plevele. Podzimní rostliny vykvétají brzy na jaře a mají podstatně menší vzrůst než letní formy.

Hrachor luční  (Lathyrus pratensis) – žlutě kvetoucí motýlokvětá bylina vzrostlejších humózních luk. Zlepšuje píci pro dobytek a její žlutý květ je signálem, že končí jaro a nastává další etapa rostlin později kvetoucích.

Chmel otáčivý (Humulus lupulus) – vytrvalá dvoudomá liána se planě vyskytuje  především v olšinách. Je to velmi stará kulturní rostlina. Má však mnoho škůdců a proto se pěstuje jen ve vybraných oblastech. Tam jsou důsledně ničeny samčí rostliny, neboť zanesení pylu z divoce rostoucích rostlin chmelu silně poškodí kvalitu samičích květenství (šištic). Významný je hlavně obsah pryskyřičných zrn obsahující hořký alkaloid lupulin, který se podílí jednak na omezení přílišné pěnivosti piva, ale hlavně na jeho chuti. Ječný slad a šištice chmele jsou základním komponentem při výrobě tohoto tradičního nápoje.

Jahodník obecný  (Fragaria vesca) – od dětství všem známá rostlina výslunných mezí a strání. Dříve její plody děti navlékaly na stébla trav a nosily domů mamince. Kromě vysokého obsahu vitamínu C  je zároveň léčivá celá rostlina. Používá se  proti katarům, při zánětech zažívacího ústrojí a močových cest. Na suchých stráních roste ještě jahodník trávnice. Není tak populární a dostupná, ale její plody mají specifickou chuť podobající se zahradním jahodám.

Jitrocel kopinatý  (Plantago lanceolata) – rostlina opředená lidovými pověstmi pro svůj hojivý účinek. Lidově se ji říká „psí jazýček“. Roste především na živných loukách a to i ve velkém množství. Sušená nať by neměla scházet v žádné domácnosti. Sirup vyrobený zasypáním čerstvých listů cukrem je účinným lékem při průduškových zánětech zejména dětí. Pro své antibiotické účinky je čaj využíván při  žaludečních vředech a katarech střev. Navlhlá slizká semena  byla přenášená na obuvi a indiáni této rostlině říkali „stopa bílého muže“.

Jitrocel větší  (Plantago major) – je známou rostlinou  sešlapaných chodníků a blátivých cest, takže ji v našem seznamu nemůžeme pominout. Na rozdíl od  našeho třetího zástupce této skupiny, jitrocele prostředního s růžovým květním vrcholem,  má jitrocel větší  nenápadný zelený klas na bezlistém stonku. Léčebný účinek obou popsaných zástupců je slabší než účinek jitrocele kopinatého, proto se rostliny nesbírají.

Kakost smrdutý  (Geranium robertianum) – rostlina brzy z jara vytváří z podzimních částí světle zelené koberce všude při okrajích břežních porostů listnatých stromů. Rozrůstá se  na zastíněných místech při zdech domů. Její poměrně malé tmavě růžové květy nelze přehlédnout. Nať má charakteristický puch. Pro léčebné účely se dnes již nesbírá.

Kontryhel obecný  (Alchemilla vulgaris) – lidově nazývaná „husí tlapka“. Trvalá rostlina rostoucí na loukách a pastvinách. Dříve byla často využívána ve formě čaje při bolestivých menstruacích a gynekologických obtížích, dnes její léčebný význam mizí. Je pověstná vytvářením  velikých kapek v úžlabí listu, tzv.gutace. Alchymisté tomuto jevu říkali „nebeská rosa“ a při svých kejklích tento jev používali při hledání zlata.

Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) – jedna z nejvýznamnějších tradičních rostlin. Zvláště na vesnici, kde je základním článkem při výživě  mláďat. Má mnohostranné využití a výrazné léčebné účinky. Nejčastěji používá v jarních „omlazovacích“ a očistných kúrách ve formě rozmixované  natě nebo čaje, dá se z ní připravit i„špenát“ se zvláštní peprnou příchutí. Je součástí koupelových drog. V dřívějších dobách bývala její vlákna využívaná k výrobě lan a provazů. Pro vysoký růstový, ale i výživný potenciál byla snaha ji zařadit mezi zemědělské pícní rostliny. Zvláště v Poodří tvoří souvislé břežní porosty s rostlinami  s výškou až 2m. Na šlechtitelské stanici v Hladkých Životicích byly činěny pokusy o jejím zavedení do zemědělského využití. Nastal však dosud neřešitelný problém, a to velmi nejistá produkce klíčivých semen. Druhým humornějším důvodem je , že kopřiva roste všude, kde ji nepotřebujeme , ale tam, kde by její porost byl k užitku, tam růst nechce.

Kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum) – vykvétá světle žlutými zvonkovitými květy v době, kdy většina jarních bylin již odkvétá. Praktický význam nemá. Je příbuzný s kostivalem lékařským, který vykvétá červeně fialovými květy v létě a má silné léčivé účinky při zánětech kloubů a šlach. Je úporným polním plevelem.

Křídlatka japonská (Reynoutria japonica) – původně vysazovaná okrasná rostlina, zplanělá a dnes invazivní plevel břehů řek a potoků. Vytlačuje okolní rostliny a její křehký oddenkatý kořen neudrží půdu a tím způsobuje druhotnou erozi břehů vodotečí. U nás se vyskytují většinou kříženci s křídlatkou sachalinskou. Obsahuje kyselinu šťavelovou. Praktický význam nemá.

Křivatec žlutý (Gagea lutea) – Jeho zářivé hvězdičky květů jsou prvními posly přicházejícího jara. Později  vytvoří plod trojpouzdrou tobolku se semeny mající zdužnatělý nárůstek tzv.masíčko.  Milují je mravenci a tím se postarají o rozmnožování této rostliny.

Mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) – poměrně nenápadná droboučká bylina rostoucí na hraně pobřežního pásma. Pro svou mírnou aromatickou  nahořklost je vhodný do jarních salátů. Později vytvoří v otevřeném kalichu skupinu černých kulatých semínek. Někdy může rostlina připomínat Pryšec kolovratec. Ten však roste na obdělávaných polích a okrajích záhonů. Ze stonku roní bílé mléko a je jedovatý.

Nepatrnec rolní (Aphanes arvensis) – droboučký plevel chudých okrajů polí. Je zařazen do červeného seznamu cévnatých rostlin, neboť  jeho výskyt je čím dál vzácnější. V Kujavách roste při okraji  polností  Zemědělské zkušební stanice, viděl jsem jej i při okraji pole z Děrného na Nové dvory. Přezimuje v malých listových růžicích, jak je zřejmé z obrázku.

Opletka obecná (Fallopia convolvulus) – dříve  měla několik názvů, např. rdesno svlačcovité, pohanka opletka. Je to pro svou opletající lodyhu nepříjemný plevel. Rostlina se velmi podobá svlačci obecnému nebo opletníku plotnímu. Má však řídké nenápadné květy typické pro rdesnovité rostliny.

Orsej jarní (Ficaria verna) – zářivě žluté květy na vlhkých místech nelze přehlédnout. Pozor ale, v době květu  je již rostlina mírně jedovatá. Příbuznost s blatouchem bahenním nezapře. Její zajímavostí je poddruh rostoucí i tady u nás, který tvoří v paždí listů kulaté škrobnaté pacibulky velikosti ječného zrna. V dávných dobách lidé tyto pacibulky sušili, mleli na mouku a pekli z ní chleba. Proto se lidově této rostlině říkalo „chléb z nebe“.

Pampeliška lékařská  (Taraxacum officinalis) – jedna z našich nejběžnějších rostlin, kvete hlavně na jaře, ale řídce i v dalších měsících roku. Dozrálá květenství vytvoří kulovitý útvar tvořený chmýrovitými nažkami, které vítr rozfouká po okolí. Její kořen je léčivý, uvádí se, že má protirakovinné účinky. Z pražených kořenů se vyrábí náhražka zrnkové kávy, která má blahodárné účinky při překyselování žaludku i ostatních potížích zažívacího traktu. Rovněž mladé listy a nerozkvetlá poupata (později jsou již hořká) lze konzumovat v zeleninových salátech. Květy se sbírají na čaj nebo k výrobě tzv.pampeliškového medu. Při utrhnutí pampelišky vytéká z rány bílé mléko-latex.

Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) – lidově „modrý petrklíč“. Roste pod stromy mezi pobřežními bylinami, zasahuje až do okrajů listnatých lesíků. Má  podobné léčivé účinky, jako prvosenka vyšší. Trhá se vrcholová část květenství i s listy a suší se na čaj. Je lidovým léčivým prostředkem při nachlazeninách a zánětech průdušek. Na rozdíl od prvosenky není chráněn zákonem.

Podběl lékařský (Tussilago farfara) – říká se, že žlutě kvetoucí rostliny jsou léčivé na nemoci průdušek. Tak s tímto bych nesouhlasil, ale o  podbělu to opravdu platí. Sbírají se nakvétající květy, jinak se droga při sušení rozpadne. Roste na těch nejchudších půdách, náspech, výsypkách, příkopech a okrajích polí.

Popenec obecný  (Glechoma hederacea) – je pionýrskou rostlinou, tzn. že mezi prvními obsazuje  poryté okraje záhonů a zasypaných výkopů. V travních porostech vlhkých humózních luk vytváří kola monokultury rostlin, které chovatelé koní vyžínají, neboť čerstvá píce je ve větším množství pro koně smrtelně jedovatá. Člověku neškodí, ba naopak je součástí salátů a typickou zelenou přílohou trampských polévek.

Prvosenka vyšší  (Primula elatior) – pozvolna z naší přírody mizí, proto je  celá rostlina chráněná. Pozor, i květenství! Byla oblíbenou  rostlinou léčivých průduškových čajů. Její příbuzná prvosenka jarní s žloutkově žlutými květy roste na teplejších vápenitých stráních. Je rovněž léčivá. Obě jsou nektarodárné, tedy první pastvou pro včely. Lidově se jim říká „petrklíč“, protože vyzývají sv.Petra, aby jimi odemknul jaro.

Pryšec kolovratec (Euphorbia helioscopa) –rostlina se silným kulovitým kořenem dosahuje výšky maximálně do 30 cm. Nad kolovitou růžici listů je květní orgán, tzv. vrcholový lichookolík sestávající z pěti větví. Za mírných zim vykvétá již brzy na jaře. Při utrhnutí roní bílé mléko. Při potřísnění očí tímto mlékem může nastat poškození rohovky. Pryšec kolovratec je běžným plevelem jílovitých úrodných obdělávaných polí, častý plevel v ozimech a okrajích záhonů v zahrádkách. Když jsme byli děti, udělali jsme si přeložením stébla trávy okénko, které jsme „zasklili“ slinou a do tohoto okénka jsme kapli kapičku mléka pryšce. Vytvořil se mnohobarevný obrazec, jaký někdy vytvoří olejová skvrna na asfaltové silnici. Jako všechny pryšcovité je rostlina jedovatá.

Rozrazil břečťanolistý (Veronica hederifolia) – rostlina polí, okrajů potoků, hald a ostatních pustých ploch. Je velmi nenáročný a kromě viditelného častého výskytu v podstatě žádný příznivý ani nepříznivý význam pro člověka nemá. Má nenápadný květ, podobně jako rozrazil douškolistý, který se vyskytuje řídce v pastevních porostech.

Rozrazil rezekvítek  (Veronica chamaedrys) – lidově zvaný „pršavka“. Jeho blankytně modré květy musí znát každý. Je to rostlina řídkých lučních porostů. Podobným druhem je rozrazil perský. Hlavním rozlišovacím znakem je kratší květní stopka. Je to plevel především obdělávaných polí a jejich okrajů. Ač tvoří někdy monokulturní porosty, vzhledem k jejich krátké vegetační době není veden jako úporný plevel.

Rožec rolní (Arostium arvense) – rostlina poměrně agresivní ve skalkách, zvláště její našedlý kultivar. Její husté oddenky  někdy způsobí, že  je nutno kompletně vyměnit  napadenou půdu skalek. V travních porostech dojde k jeho vyrůstání do výšky, kde neodolá konkurenčnímu tlaku, brzy odkvétá a rostlina zavadá. Lze jej zaměnit s rožcem obecným, který roste na podobných místech.

Řeřišnice luční (Cardamine pratensis) – brukvovitá rostlina s nafialovělými (lila) květy, kvete v polovině května. Roste na vlhčích loukách a zahradách. Vzhledem k úbytku těchto ploch ubývá i lokalit s výskytem této rostliny. Zajímavostí je vývoj housenky běláska řeřichového, časného posla jara. Samička je bílá, nenápadná. Sameček má oranžové skvrny na prvním páru křídel. Jeho let je pomalý, něžný. Létá jen několik dnů v roce, když plní svůj rozmnožovací úkol a pak jej zahlednete  zase až o příštím jaru. S mizením rostlin řeřišnice a jejich brzkým vysekáváním bohužel ubývá i jedinců tohoto  motýla.

Sasanka hajní (Anemone nemorosa)- nepřehlédnutelná jarní bylina rostoucí po celé délce potoka. První potěšení ve vázách. Jiný význam nemá a je mírně jedovatá.

Sedmikráska obecná (Bellis perennis) – také nazývána sedmikráska chudobka. Všeobecně známá vytrvale rostoucí rostlina na všemožných stanovištích. Byla využívaná při katarech, k uvolňování hlenů při dusivém kašli. Dnes spíše slouží jak ozdoba  na dortech a zákuscích.

Violka lesní (Viola reichenbachiana) - Violka lesní tvoří často křížence s violkou psí a je takto i často mezi lidmi nazývána. Barva květu je světle modrofialová a květ nevoní. Pro fialovou barvu květů se těmto lesním violkám říká lidově „fialky“. Tato violka spolu s violkou vonnou jsou tradiční léčivky  používané při jarních zánětech průdušek. Používají se k odstranění hlenů a odlehčení odkašlavání. Léčivá je celá rostlina.

Violka rolní (Viola arvensis) – roste na chudších okrajích polí. Je velmi podobná violce trojbarevné. Její květ je ale převážně bílý a menší. Kališní lístky mnohdy přesahují lístky korunní. Těmto  polním violkám se lidově říká „maceška“. Obě jsou léčivé . Používají se ke koupelím proti různým dermatitidám.

Violka trojbarevná (Viola trikolor) –korunní lístky vždy větší, než kališní. Horní dva lístky  pravidelně namodralé až sytě fialové. Podle lidové pověsti je velký dolní korunní lístek macecha, která sedí na dvou stoličkách, což jsou dva kališní lístky. Její dvě vlastní dcery sedí po stranách, každá na jedné stoličce a její dvě nevlastní dcery sedí obě pouze na jedné stoličce. Proto mají také fialovou smuteční barvu. Je fascinující, jakých drobných detailů si dříve prostí lidé všímali a zakomponovali tyto poznatky i do názvu rostlin.

Vrbina penízková (Lysimachia nummularia) – rostlina  vlhkých úrodných luk. Rozmnožuje se oddenky, semena tvoří jen zřídka. Poměrně rychle roste a je proto často využívána k pokrytí obnažených ploch a chodníků. Kombinace svěží zelené barvy listů a poměrně velkých žlutých květů je velmi dekorativní. Květy jsou vonné, ale neobsahují nektar, proto je včely nenavštěvují a nedochází tedy k opylení. Využití v lidové medicíně je malé. Používala se na hojení ran a ekzémů.

Zběhovec lesní (Ajuga genevensis) – běžně zaměňován za podobný druh, zběhovec plazivý. Má však vzpřímenou lodyhu, jasnější a větší  modré květy a listy s mírným vroubkováním. Roste na příkopech a podobných místech jako černohlávek nebo popenec. Dnes se již jako léčivka nepoužívá. Zajímavostí jsou semena s „masíčkem“, dužnatým nárůstkem, který vyhledávají mravenci a tím se zaslouží o roznášení semen této rostliny do okolí.