Pověst o duchu na fojtství v Kujavách

(volně podle Maria Krishke, časopis Alte Heimat Kühlandchen, č. ?)

Ve sklepení fojtství v Kujavách býval duch.

Naháněl lidem strach a bránil jim vykonávat své denní povinnosti.

Jednou se služebník, který uklízel v bytě fojta pozdě večer vracel domů. Vrata fojtství ale byla zavřena a tak šel obudit služebnou, aby mu otevřela. Když však šel k oknu její komůrky, všimnul si, že se ve fojtově kanceláři svítí. Okno bylo přivřené a tak je otevřel a nakouknul dovnitř.

Při hořící svíčce seděl za stolem muž zaneprázdněný psaním. Co ale bylo nejdivnější, že hlavu měl oddělenou od těla a položenou před sebou na stole.

Služebník si dodal odvahu, skočil do místnosti oknem a zakřičel na divného muže. Muž se však nepolekal a vrhnul se na něho. Služebník se mu vytrhnul, vyběhnul z kanceláře a chodbou se hnal ke stájím. Neznámý jej pronásledoval a hrozitánsky mával pažemi. Před stájí se však zarazil a chraplavým hlasem zasípal: "Máš štěstí, že jsi přeběhl přes tři prahy, zde má moc končí ...!"

A jak se objevil, tak také zmizel ... 

Dobový snímek fojtství kolem roku 1900

 

Snímek bývalého fojtství z roku 2015

Zachráněné dítě

(citováno z knihy Příběhy z Poodří a Novojičínska autorek T. Poláškové a N. Lázničkové)

Nástup zimy přinášel pro mnohé radostné večery. Jednou z oblíbených zábav bývala posvícenská tancovačka.

Jistý mladík v Kujavách se také na ni vypravil. Bydlel na okraji vsi, a tak jeho putování za zábavou bylo dlouhé. Tentokrát se cestou k němu připojil neznámý muž, který se s ním hned dal do řeči. Ve dvou jim cesta do hostince rychleji ubíhala. Bavili se o všem možném. Mladíl poslouchal jen na půl ucha, neboť myšlenkami byl již ve víru tance s dívkou, která se mu moc líbila. Najednou ale zbystřil pozornost. 

Cizinec mu totiž začal vyprávět o tom, že v době, kdy bude tancovačka v nejlepším, hodlá ukrást manželskému páru malé dítě a podstrčit podhozence. 

Brzy oba muži došli na zábavu. Ta byla již v plném proudu. Mladík spatřil u vzdáleného stolečku svou milou, která jej očekávala. Hned za ní spěchal. Přesto však celý večer nebyl veselý jako jindy. Koutkem oka stále pozoroval, co se kolem něj děje, ale nepostřehl nic zvláštního.

Pozdě v noci opouštěl mladík spolu s cizincem lokál. Opět se dali do řeči, jakoby se znali odedávna. Zrovna když šli kolem konopného pole, zeptal se mladík cizince, v němž již dávno poznal čerta, zda se mu jeho plán zdařil.

"Ano, bylo to snadnější, než jsem předpokládal."

"Tak mi to miminko ukaž, ať vidím, jaký poklad neseš," prosil mladík.

"Překrásný chlapec, dovol mi ho pochovat."

Čert se chvíli ošíval, ale když mladík stále prosil a dítko obdivoval, podal mu je.

"Krásný chlapeček! Spí jako andílek. A ty světlé vlásky! Rtíky rudé, jako malina," rozplýval se mladík na spícím miminkem a pozvolna se nenápadně přibližoval k poli.

Chvilička čertovy nepozornosti stačila k tomu, aby mladík i s dítětem skočil do pole. Uprostřed konopných rostlin byl s ním v bezpečí, neboť len a konopí lámou moc zlých duchů. Čert užasle sledoval, jak byl přelstěn. 

Mladík zůstal uprostřed konopného pole až do kohoutího zakokrhání. Pak již ztratil čert nad ním svou moc a musel zase do pekla. 

Teprve potom zanesl mladík zachráněné dítě zpátky jeho rodičům. Ti je od té doby již nikdy nenechali samotné bez dozoru. 

 

Vědma

(podle ústního vyprávění Jiljího Rozsypala st. napsal Jaromír Heryán)

Bylo to krátce před Vánocemi, když na jeden statek v Kujavách přišla vědma. Byla to drobná žena s černými vlnitými vlasy. Bydlela v malém domku na okraji lesa v Lukavci.

Hospodář si stěžoval, že mu již druhým rokem přívalové deště poničily úrodu. Obilí polehlo, porůstalo a brambory likvidovali přemnožení hlodavci.

Vědma pozorně poslouchala, pak najednou strnula a s přivřenými víčky začala vyprávět příběh:

"Je to už hodně dávno, co na tento statek přišla do služby mladá dívka z nedaleké Vřesiny. Pomáhala v kuchyni i ve chlévě. Byla velmi milá a hezká, a tak není divu, že se do ní zamiloval Ferdinand, syn bohatého sedláka. Když se to dověděl, hrozně se rozlítil a děvečku ze statku vyhnal. Ferdinandovi z nešťastné lásky pukalo srdce. Následujícího rána z domu odešel a nikdy se již nevrátil.

Na statku se usadil zlý duch, a kde mohl, tam škodil. Hospodářství začalo upadat a za pár let šlo z ruky do ruky. Nikdo zde dlouho nepobyl."

Vědma se odmlčela, pak najednou vstala a povídá:

"Za to, že jsi mě tak bohatě pohostil, dám ti dobrou radu, hospodáři. Zlého ducha je třeba uklidnit."

A tak hospodář dle rady, medem přilepil pod parapet okna malou měděnou minci s obrazem císařovny Marie Terezie.

A opravdu, na hospodářství se vrátilo štěstí a sýpky se znovu naplnily...

A mince? Ta je tam přilepená dodnes. 

 

(z archivních dokumentů sestavil Ing. Jaromír Heryán, Kujavy č. 48)

"Přírodní kosmetika Kneipp rozmazlí pokožku i smysly"

Poznejte sílu přírody na vlastní kůži s přírodními výrobky značky Kneipp^®. Receptura olejů do koupele, sprchových gelů, krémů a další pečující kosmetiky je založena na vodoléčbě Sebastiana Kneippa a pečlivém sběru těch správných bylinek.

Kneippova lázeň je vodoléčebnou otužovací procedurou, která též zrychluje metabolismus. Podstatou Kneippovy lázně je ochlazování a ohřívání nohou s použitím vody. Klasická lázeň se sestává ze dvou chodníků, kterou jsou vydlážděny oblázky. V jednom je teplá voda okolo 40 °C, ve druhém studená voda. Napřed se nohy zahřejí, pak se zchlazují. Takto se to opakuje několikrát za sebou.

Kneippova lázeň nese jméno po svém objeviteli, německém faráři a léčiteli Sebastianu Kneippovi (1821 - 1897) z bavorského městěčka Bad Wörishofenu, asi hodinu cesty autem na západ od Mnichova .......... (reklamní sdělení na internetu)

A co s tím mají společného Kujavy?

(pověst)

Kamenný kříž stojí u osamělého kaštanu na hranici se Stachovicemi, v místě, kde kolem Kosteleckého potoku kdysi vedla povoznická cesta z Nového Jičína do Opavy a linula se i podél hranic mezi Kujavami a Stachovicemi. V minulosti zde vytvořil potok a voda stékající ze svahů bažinu, která již dnes neexistuje.

Cesta okolo močálů a bažin bývala po delších deštích nebezpečná a leckde i neschůdná. Traduje se, že po cestě vezl jednou vozka vůz plně naložený bochníky chleba, a když objížděl jednu z četných bažin, kola se mu zabořila hluboko do bahna. Co teď dělat? Vozka se ohlížel po nějakých kamenech, aby zabořená kola vypodložil. Žádné ale nenašel. Vzal proto několik bochníků chleba a naskládal je pod kola. Nato pobídnul koně v naději, že vůz z bahna vytáhne. Avšak běda! Vůz i koně začali klesat níž a níž, až zmizeli v bahně úplně. A vozka? Strnulý hrůzou skončil v bažině také. Brzy se rozneslo, že lidé, kteří tou cestou za noci chodili, slýchali v těch místech volání podobné pobízení koní v tahu. Byl to prý hlas zmizelého vozky, který ani po smrti neměl pokoj, neboť si nevážil nejdůležitější denní potraviny - chleba.

Tragédie vzrušila celé okolí a tam, kde bahno pohltilo vůz i s koňmi a vozkou, postavili dřevěný kříž. Později, v roce 1873, jej nahradil kamenný kříž, který dal zhotovit Arnold Michel, kujavský sedlák z gruntu č. 4, na jehož pozemku k události došlo. Po stranách kříže vysázel kaštany.

Časem cesta i bažina zmizely a a zůstal jen osamocený kříž. Po vydatných deštích kolem roku 2000 podemlela voda z polí kamenný základ a kříž se zhroutil a poškodil. Zcela určitě by to byl konec památky, kdyby si jí nevšiml nynější majitel pozemku i statku, pan Milan Šimečka. Velkou část svého života prožil v Kujavách a místo občas při svých procházkách navštěvoval. Na své náklady nechal kříž zrestaurovat a zbudovat nový základ.  V roce 2005 slavnostně vysvětil opravený kříž farář Hubert Šula z Hladkých Životic. Za hojné účasti občanů Kujavy se památka uvedla do dalšího období své existence. Kříž opět stojí na svém místě a dál přináší informaci o událostech dávno minulých.

Kujavy tvořily původně 2 osady, starší byla slovanská, mladší německá. Německou osadu založil tamější fojt Clemens, jmenovala se Clemensdorf a vznikla asi okolo roku 1293. Později obě osady splynuly v jednu obec, přičemž česká část se potom poněmčila.
Obec Kujavy vznikly přebudováním starší slovanské vsi Kuyawa, v duchu německého zákupního práva ve druhé polovině 13. století. Nejstarší písemná zmínka je z roku 1293 a současný název Kujavy je znám od roku 1461. Z dějin obce víme, že v roce 1399 Adam a Otto Bešové z Kujav, kteří jako stoupenci markraběte Prokopa byli postižení církevní kletbou za to, že hubili duchovenské zboží. Drželi velké fojtství, které obsahovalo třináctinu všech pozemků. Ve druhé polovině 16. století musel spravovali farnost kněží z fulneckého konventu Za svého působení ve Fulneku docházel do Kujav k bratřím J. A. Komenský. 

historie

Starý kujavský kostel se připomíná velmi záhy. Pocházel ze 14.století. Po požáru z roku 1713, kdy se roztavily i dva staré zvony ( jeden z r.1490, druhý z 16.stol.), byl postaven kostel nový - nynější podoba. Obživu poskytovalo obyvatelům, (1790 - 116 domů a 809 obyvatel; 1851 - 136 domů a 933 obyvatel) převážně zemědělství a drobné řemeslnictví. Vlivem velmi dobrých půdních a klimatických podmínek, podložených pracovitostí obyvatel vesnice byla obec velmi výstavná. Za okupace se obec stala součástí Německa. Osvobozena byla 3.5.1945. Po odsunu německého obyvatelstva byla obec nově dosídlena českým obyvatelstvem z Volyně a z vnitrozemí.

(zpracoval Bc. Michal Dresler)

KAREL KUTĚJ

Pan Karel Kutěj se narodil 18. července 1916 v Hošťálkové na Vsetínsku. Po absolvování obecné školy se vyučil lakýrníkem. Následně se přestěhoval do Zlína a začal pracovat ve firmě Baťa. Téměř dvaadvacetiletý Karel byl v březnu 1938 odveden na vojnu. Rok poté, při vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl z vojny propuštěn. Vrátil se do Zlína, kde opět pracoval v Baťově továrně. 

Zlom v jeho životě nastává během léta roku 1939. Jakožto instruktor společnosti Baťa byl 31. července 1939 vyslán firmou do Borova, do tehdejší Jugoslávie. Jeho pobyt v Jugoslávii měl trvat do 15. září 1939. Vzhledem k událostem ve střední Evropě se však mladý Karel rozhodl svůj pobyt v Jugoslávii prodloužit do 28. listopadu 1939. Na základě vyhlášení všeobecné mobilizace příslušníků českoslovenksé branné moci žijících v zahraničí požádal o vstupní vízum do Francie. Aby se do Francouzské republiky mohl dostat, musel společně s dalšími vojáky putovat z Jugoslávie do Řecka, dále do Turecka a do Bejrutu, ze kterého vyplul lodí do Francie.

Farnost je velmi stará. Původně ji tvořily dvě osady. Starší, založená na slovanském právu: Kugiawa, a blízko ní na německém právu kolem roku 1293 vzniká „ves Klementova", již založil nepochybně – téhož roku připomínaný – tamnější fojt Clemens. Později splynuly obě osady v jednu obec, při čemž česká část se poněmčila a obec nesla jméno Clemendorf, Clementendorf, z toho pak Klemenendorf. V listinách je poprvé jmenována r. 1337.

Kolem roku 1510 připomíná se farář Matěj. Ten byl protestantským pánem odstraněn a fara neobsazena. Roku 1588 dosazen na ni protestantský pastor a r. 1594 vystřídán opět katolickým knězem.

Za třicetileté války byly od r. 1623 – pro nedostatek kněžstva – z Kujav obstarávány (asi 15 let) i Hladké Životice a Pustějov, nějakou dobu i Suchdol a Butovice. Ke konci třicetileté války vzali patronát fary olomoučtí biskupové (do r. 1789, kdy ji převzala Náboženská matice). Od roku 1784 přifařeny do Kujav (z Bílova) Pohořílky. R. 1844 tam postavena na místě staré zvonice kaple sv. Andělů strážných, v niž sloužena na žádost občanů mše asi 5x do roka.

Do roku 1689 obstarávali duchovní správu řeholní kněží sv. Augustina  z Fulneka (jeden z nich – Ignac Gebel – vystavěl r. 1686 také nynější kostel v H. Životicích).

(z archivních dokumentů sestavil Ing. Jaromír Heryán, Kujavy č.p. 48)

Starší občané si jistě vzpomenou na zdejšího faráře Antonína Dominika. Jeho stopy jsou dodnes patrné na vizáži kostelů v Kujavách a Hladkých Životicích, kde také na faře bydlel.

Za krátkého působení tento kněz svou podnikavostí a schopností rychle zajistit projekty a sehnal firmu, včetně dobrovolníků z řad občanů, dokázal zajistit venkovní opravy, jakož i vnitřní výmalbů kostelů v Hladkých Životicích a Kujavách, jak je patrné dodnes. V Pustějově působil jen jeden rok, ale i tam nechal aspoň částečně opravit kostelní varhany poškozené válkou. 

Farnost je velmi stará. Původně ji tvořily dvě osady. Starší, založená na slovanském právu: Kugiawa a blízko ní – na německém právu kol r. 1293 vzniklá „Ves Klementova“ (Clementis villa), již založil nepochybně téhož roku připomínaný tamnější fojt Clemens. Později splynuly obě osady v jednu obec, při čemž česká část se poněmčila a obec nesla jméno Clemendorf, Clementendorf, z toho pak Klantendorf. V listinách je poprvé jmenována r. 1337.

První známý farář kujavský je Matěj okolo r. 1510. Bernhard ze Žerotína, protestantský majitel tamních statků ho odstranil. Zdá se, že na nějakou dobu zůstala kuracie neobsazená. R. 1588 dosadil sem protestantský pán Jan Skrbenský Hřiště pastora Šimona Prokopa. R. 1594 na zákrok biskupa Stanislava Pavlovského byl vystřídán katolickým farářem Jiří Sokolem, ale jen do r. 1619, kdy byl od protestantů vypuzen. Za 30-ti leté války a po ní byl nedostatek far a tehdy od r. 1623 byla duchovní správa z Kujav rozšířena vedle stále spravovaných Hl. Životic a Pustějova i na Suchdol a Butovice. Když za války byla zbořena i kujavská fara, byla farnost spravována od kněží augustiniánů z Fulneka od r. 1625 – 1666. Jedním z administrátorů byl Pavel Brossmann, pozdější probošt ( † 1672).

Ke konci války přešel patronát od „povstaleckých“ pánů na olomouckého arcibiskupa. Po znovupostavení fakry (1666 ?) byl v Kujavách opět ustanoven duchovní pro správu Kujav, Hl. Životic a Pustějova; do r. 1689 byli to kněží z august. kláštera z Fulneku. Jeden z nich, Ignác Gebel, přestavil dřevěnou faru a postavil nynější kostel v Hl. Životicích r. 1686.