U silnice Kujavy-Pustějov došlo k tankové bitvě, po níž zůstalo na bojišti pět německých a tři sovětské tanky. První rudoarmějci vstoupili do obce Kujavy již kolem čtvrté hodiny ranní ve čtvrtek 3. května 1945. Postup byl zahájen ze směrů od Pustějova, Bílova a Pohořílek. Dělostřelectvo Rudé armády odstřelovalo obec z návrší zvaného Pohořílská skalka. Zejména prostor kolem kostela, na němž byla německá pozorovatelna. Bleskovým postupem směrem od Bílovce hnala tak zvanou ,,neporazitelnou armádu" kolem kujavského kostela, který po litém boji dobyla a vyčistila. Potom se boj rozpoutal znovu v lesíku pod kostelem. Fašisté se stáhli do usedlosti na č. 19, kde si zřídili kulometné hnízdo. Ale šíleně odvážní sovětští vojáci asi po půlhodinové přestřelce tuto usedlost, za pomoci letadel, dobyli a hnali utíkající Němce směrem k Hladkým Životicím, kde byli zaskočeni a zajati. Němečtí vojáci ustupovali polními cestami na Hladké Životice a Stachovice v cílovém směru na Suchdol. V 7 hodin ráno, kdy po krutých bojích o každou píď', vyhnala slavná Rudá armáda fašistická vojska z obce Kujavy. Obec byla až na jihovýchodní část osvobozena. Dělostřeleckou a minometnou palbou bylo zničeno šest domů, sedm chlévů a čtyři stodoly. V obci při osvobozování sehrály svoji úlohu i tanky, jeden německý byl zneškodněn v prostoru kostela a jeden sovětský u jmenované Pohořílské skalky na silnici mezi Pohořílkami a Kujavami. Padlo zde sedmnáct sovětských vojáků, čtyřicet německých a dvě ženy německé národnosti. Byly jimi Leipertová střelbou z pušky a Bienertová střepinou granátu. Padli, abychom my mohli žít. Abychom mohli žít v českých Kujavách. Tímto okamžikem přestala existovat německá vesnice Klantendorf. Ve večerních hodinách většina německých vojáků obec Kujavy opustila. 

Pověst o duchu na fojtství v Kujavách

(volně podle Maria Krishke, časopis Alte Heimat Kühlandchen, č. ?)

Ve sklepení fojtství v Kujavách býval duch.

Naháněl lidem strach a bránil jim vykonávat své denní povinnosti.

Jednou se služebník, který uklízel v bytě fojta pozdě večer vracel domů. Vrata fojtství ale byla zavřena a tak šel obudit služebnou, aby mu otevřela. Když však šel k oknu její komůrky, všimnul si, že se ve fojtově kanceláři svítí. Okno bylo přivřené a tak je otevřel a nakouknul dovnitř.

Při hořící svíčce seděl za stolem muž zaneprázdněný psaním. Co ale bylo nejdivnější, že hlavu měl oddělenou od těla a položenou před sebou na stole.

(zpracoval ing. Jaromír Heryán)

Projíždíme-li kteroukoli, i malou obcí, spatříme téměř vždy charakteristickou architektonickou dominantu a tou je kostel, malý kostelík nebo kaple. 

Památníky obětí válek bývají více méně zastrčené a zamaskované okrasnými keři nebo vzrostlými dřevinami. Jsou výrazem historické paměti společnosti. Slouží k zamyšlení a připomínání řídících procesů, které daly důvod ke zbudování těchto pietních míst. Udržování této paměti se děje např. kladením věnců k výročím vztahujícím se k těmto událostem a také pravidelnou péči o památník a jeho okolí. Péče o tato místa má podporu i v legislativě.

Pro účely obecního zpravodaje a internetu jsem si pro Vás připravil malou laickou studii tak, jak se mi podařilo z historických dokumentů zjistit.

(pověst)

Kamenný kříž stojí u osamělého kaštanu na hranici se Stachovicemi, v místě, kde kolem Kosteleckého potoku kdysi vedla povoznická cesta z Nového Jičína do Opavy a linula se i podél hranic mezi Kujavami a Stachovicemi. V minulosti zde vytvořil potok a voda stékající ze svahů bažinu, která již dnes neexistuje.

Cesta okolo močálů a bažin bývala po delších deštích nebezpečná a leckde i neschůdná. Traduje se, že po cestě vezl jednou vozka vůz plně naložený bochníky chleba, a když objížděl jednu z četných bažin, kola se mu zabořila hluboko do bahna. Co teď dělat? Vozka se ohlížel po nějakých kamenech, aby zabořená kola vypodložil. Žádné ale nenašel. Vzal proto několik bochníků chleba a naskládal je pod kola. Nato pobídnul koně v naději, že vůz z bahna vytáhne. Avšak běda! Vůz i koně začali klesat níž a níž, až zmizeli v bahně úplně. A vozka? Strnulý hrůzou skončil v bažině také. Brzy se rozneslo, že lidé, kteří tou cestou za noci chodili, slýchali v těch místech volání podobné pobízení koní v tahu. Byl to prý hlas zmizelého vozky, který ani po smrti neměl pokoj, neboť si nevážil nejdůležitější denní potraviny - chleba.

Tragédie vzrušila celé okolí a tam, kde bahno pohltilo vůz i s koňmi a vozkou, postavili dřevěný kříž. Později, v roce 1873, jej nahradil kamenný kříž, který dal zhotovit Arnold Michel, kujavský sedlák z gruntu č. 4, na jehož pozemku k události došlo. Po stranách kříže vysázel kaštany.

Časem cesta i bažina zmizely a a zůstal jen osamocený kříž. Po vydatných deštích kolem roku 2000 podemlela voda z polí kamenný základ a kříž se zhroutil a poškodil. Zcela určitě by to byl konec památky, kdyby si jí nevšiml nynější majitel pozemku i statku, pan Milan Šimečka. Velkou část svého života prožil v Kujavách a místo občas při svých procházkách navštěvoval. Na své náklady nechal kříž zrestaurovat a zbudovat nový základ.  V roce 2005 slavnostně vysvětil opravený kříž farář Hubert Šula z Hladkých Životic. Za hojné účasti občanů Kujavy se památka uvedla do dalšího období své existence. Kříž opět stojí na svém místě a dál přináší informaci o událostech dávno minulých.

(volně dle běžně dostupných zdrojů sepsal ing. Jaromír Heryán)

Zatímco v Berlíně již nad budovou Říšského sněmu sovětský prapor, na severozápadní Moravě se odehrávaly ještě urputné boje mezi vojsky 4. horské divize seskupení armád MITTE  vedené polním maršálem Ferdinandem Schörnerem a vojsky 4. Ukrajinského frontu generála Jeremenka s nasazením 60. gardové armády, podporované 1. gardovou armádou, ale především 38. gardovou armádou gen. plk. Moskalenka.

Německá vojska využívala systém opevnění vybudovaný mezi Opavou a Ostravou do roku 1938, také sítě různých zátarasů, zákopů a okopů, protitankových překážek, které narychlo zbudoval německý Volkssturm. Boje řádily v tomto prostoru několik týdnů a až koncem dubna se podařilo fašistická vojska zatlačit dál do vnitrozemí Moravy.

Podařilo se mi dohledat dvě epizody z období těchto dnů. O jedné jsem zběžně věděl. Jednalo se o poznámku v kronice, že na katastru obcí Pustějov a Kujavy byla 2. května 1945 svedená malá tanková bitva. Druhou informaci jsem získal při vyhledávání podkladů z mnoha zdrojů. 

(zpracoval Bc. Michal Dresler)

KAREL KUTĚJ

Pan Karel Kutěj se narodil 18. července 1916 v Hošťálkové na Vsetínsku. Po absolvování obecné školy se vyučil lakýrníkem. Následně se přestěhoval do Zlína a začal pracovat ve firmě Baťa. Téměř dvaadvacetiletý Karel byl v březnu 1938 odveden na vojnu. Rok poté, při vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl z vojny propuštěn. Vrátil se do Zlína, kde opět pracoval v Baťově továrně. 

Zlom v jeho životě nastává během léta roku 1939. Jakožto instruktor společnosti Baťa byl 31. července 1939 vyslán firmou do Borova, do tehdejší Jugoslávie. Jeho pobyt v Jugoslávii měl trvat do 15. září 1939. Vzhledem k událostem ve střední Evropě se však mladý Karel rozhodl svůj pobyt v Jugoslávii prodloužit do 28. listopadu 1939. Na základě vyhlášení všeobecné mobilizace příslušníků českoslovenksé branné moci žijících v zahraničí požádal o vstupní vízum do Francie. Aby se do Francouzské republiky mohl dostat, musel společně s dalšími vojáky putovat z Jugoslávie do Řecka, dále do Turecka a do Bejrutu, ze kterého vyplul lodí do Francie.

Doba covidová, ač bydlím na pracovišti, mě přinutila k domácí izolaci, a se svou potřebou stále něco tvořit jse se po letech konečně dopracoval k mnoha dříve shromažďovaným dokumentům, časopisům a jiným zajímavým archivním materiálům.

Dnes přispěji malou studií o rodině Freisslerů, která po staletí bydlela na č.p. 48, tedy mém současném bydlišti. Často s nadsázkou hovořím o tom, že člověk má vědět "po čem šlape" a toto je výsledek přesvědčení, že nevidět neznamená, že nebylo...

Historie rodu Freisslerů (někdy uvedeno též Freisler, Freissler či FreiI3ler) sahá až do počátku 17. století. Konkrétně k roku 1628 je v urbáři fulneckého panství uveden Georg Freissler. Je ale jisté, že tento rod zde pobýval již v daleko dřívějších dobách.

Georg zemřel v roce 1624. Na základě testamentu koupil statek jeho syn Thomas. Thomas se narodil v roce 1610. Kupní smlouva ze dne 2.3.1942 uvádí vdovu po Georgovi, Annu, a sourozence Marianu, Justinu, Magdalenu (Margaretu?) a Dorotu. Dorota se stala později manželkou fojta Libischera.

Thomas se roku 1637 oženil s Dorotou, dcerou Johanna Drechslera, také z Kujav. Měli několik dětí, které jsou později uvedeny v dědickém řízení. Lánový rejstřík uvádí podrobnosti rozdělení jednotlivých sedláků podle držby orné půdy. Thomas je veden k roku 1656 - 1676 v držení polností 40 měřic v 1. kategorii a 20 měřic v 2. kategorii. Thomas zemřel roku 1683. 

(z archivních dokumentů sestavil Ing. Jaromír Heryán, Kujavy č.p. 48)

Starší občané si jistě vzpomenou na zdejšího faráře Antonína Dominika. Jeho stopy jsou dodnes patrné na vizáži kostelů v Kujavách a Hladkých Životicích, kde také na faře bydlel.

Za krátkého působení tento kněz svou podnikavostí a schopností rychle zajistit projekty a sehnal firmu, včetně dobrovolníků z řad občanů, dokázal zajistit venkovní opravy, jakož i vnitřní výmalbů kostelů v Hladkých Životicích a Kujavách, jak je patrné dodnes. V Pustějově působil jen jeden rok, ale i tam nechal aspoň částečně opravit kostelní varhany poškozené válkou. 

"Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán", říká staré čské přísloví.

Od dávnověku člověk využíval oheň k přípravě potravy, zastrašování divoké zveře, ale i k pokoření svého nepřítele. Naučil se jej rozdělávat a tím úspěšně zabydloval i méně hostinná místa na severu země. Oheň však zároveň počítáme k přírodním živlům. Často docházelo ke vzniku ohně zásahem blesku a následným škodám v krajině, ale i k přímému ohrožení příbytku člověka a mnohdy i k ohrožení jeho života. Oheň pustošil příbytky a pole s úrodou především v době válek. Ale i úmyslné nebo neúmyslné zapálení z nedbalosti bylo častou příčinou vzniku požáru. Požár pomáhali hasit všichni sousedé, aby se nerozšířil i na jejich stavení a tak vznikla postupně myšlenka založit organizované skupiny vybavené základními hasebnými nástroji a prostředky.  Ve větších městech vykonával strážní službu ponocný, který často bydlel ve věži kostela a měl přehled o celé osadě, zvláště v noci.

V první známé kujavské kronice GEMEINDE GEDENKBUCH KLANTENDORF kronikář Anton Nehiba (21.4.1860 - 30.3.1955) popisuje podmínky vzniku prvního hasičského sboru. Nahlédněme tedy mezi tyto stránky psané kurentem, tzv. sütterlinským skriptem, a vraťme se o více než celé století zpět.

(z archivních dokumentů sestavil Ing. Jaromír Heryán, Kujavy č. 48)

"Přírodní kosmetika Kneipp rozmazlí pokožku i smysly"

Poznejte sílu přírody na vlastní kůži s přírodními výrobky značky Kneipp^®. Receptura olejů do koupele, sprchových gelů, krémů a další pečující kosmetiky je založena na vodoléčbě Sebastiana Kneippa a pečlivém sběru těch správných bylinek.

Kneippova lázeň je vodoléčebnou otužovací procedurou, která též zrychluje metabolismus. Podstatou Kneippovy lázně je ochlazování a ohřívání nohou s použitím vody. Klasická lázeň se sestává ze dvou chodníků, kterou jsou vydlážděny oblázky. V jednom je teplá voda okolo 40 °C, ve druhém studená voda. Napřed se nohy zahřejí, pak se zchlazují. Takto se to opakuje několikrát za sebou.

Kneippova lázeň nese jméno po svém objeviteli, německém faráři a léčiteli Sebastianu Kneippovi (1821 - 1897) z bavorského městěčka Bad Wörishofenu, asi hodinu cesty autem na západ od Mnichova .......... (reklamní sdělení na internetu)

A co s tím mají společného Kujavy?

Narodil se v moravské vesnici Kujav (tehdejší Klantendorf, součást Rakousko-Uherské říše) na č.p. 48. Rod Freisslerů byl německé národnosti, žil zde od pradávna a pravděpodobně předkové rodu Freisslerů zde přišli v době přemyslovské kolonizace tohoto území ve 13. století.

Nejranější písemné prameny o tomto rodu jsou z roku 1628.

Kujavy jsou typickou lánovou vsí protnutou malým potokem, dnes Děrenským, dříve Kachním. Statek č. 48 je první usedlostí východního okraje obce.

Malý Anton se zde narodil 13. března 1838. Již jako dítě byl velmi bystrý a ve škole skvěle prospíval. I přes odpor otce (na hospodářství bylo mnoho práce a musely pracovat i děti) začal navštěvovat střední školu v Opavě. V 18 letech se přestěhoval do Vídně a s finančními těžkostmi, ve kterých mu vypomáhal jeho movitější bratr, nakonec navštěvoval studium na Vídeňském polytechnickém institutu. Poté studoval na Vysoké škole technické v Brně a v letech 1859 - 1860 znovu na polytechnickém institutu, kde v roce 1861 složil druhou státní zkoušku.

Kujavy tvořily původně 2 osady, starší byla slovanská, mladší německá. Německou osadu založil tamější fojt Clemens, jmenovala se Clemensdorf a vznikla asi okolo roku 1293. Později obě osady splynuly v jednu obec, přičemž česká část se potom poněmčila.
Obec Kujavy vznikly přebudováním starší slovanské vsi Kuyawa, v duchu německého zákupního práva ve druhé polovině 13. století. Nejstarší písemná zmínka je z roku 1293 a současný název Kujavy je znám od roku 1461. Z dějin obce víme, že v roce 1399 Adam a Otto Bešové z Kujav, kteří jako stoupenci markraběte Prokopa byli postižení církevní kletbou za to, že hubili duchovenské zboží. Drželi velké fojtství, které obsahovalo třináctinu všech pozemků. Ve druhé polovině 16. století musel spravovali farnost kněží z fulneckého konventu Za svého působení ve Fulneku docházel do Kujav k bratřím J. A. Komenský. 

historie

Starý kujavský kostel se připomíná velmi záhy. Pocházel ze 14.století. Po požáru z roku 1713, kdy se roztavily i dva staré zvony ( jeden z r.1490, druhý z 16.stol.), byl postaven kostel nový - nynější podoba. Obživu poskytovalo obyvatelům, (1790 - 116 domů a 809 obyvatel; 1851 - 136 domů a 933 obyvatel) převážně zemědělství a drobné řemeslnictví. Vlivem velmi dobrých půdních a klimatických podmínek, podložených pracovitostí obyvatel vesnice byla obec velmi výstavná. Za okupace se obec stala součástí Německa. Osvobozena byla 3.5.1945. Po odsunu německého obyvatelstva byla obec nově dosídlena českým obyvatelstvem z Volyně a z vnitrozemí.